O mně
Nejsem ani mladá a doufám, že ani ne příliš stará – prostě někde mezi čtyřicítkou a padesátkou. První univerzitou života mi bylo dětství. Vím, co to je prožít ho poněkud problémové, v rodině, kde pochvala neexistovala, tresty ovšem ano.
Možná i proto jsem ve 21 letech a se státnicemi z angličtiny v kapse odjela za moře – jak jinak, než jako au-pair. Volba rodiny, kde začnete pomáhat s dítětem, poněkud připomíná loterii. Poprvé v životě jsem něco vyhrála. Paní byla psycholožka a velmi se zajímala o design. Začala jsem studovat.
Mezi krásy kanadského vysokého školství patří, že vedle předmětů povinných je v rámci zvoleného studia možno se zabývat i ostatním, kam vás srdce táhne. V mém případě to byl design a psychologie. Po dvou plus fous letech dřiny jsem absolvovala studium a stala se interiérovým designerem. Na rozdíl od studií je to s legalizací lásky v Kanadě pro cizince dosti složité. Chcete-li v zemi trvale zůstat a nebýt single, můžete se vdát a pak se již za pouhého půl roku vrátit ze země původu a nakonec mohou i v mrazivém kanadském podnebí slavíci zapět píseň lásky a ještě ke všemu legálně. Nerada zbytečně čekám. Dohodli jsme se a já odjela. V onom dávném čase, kdy lidé ještě neznali internet ba ani skype, jsem hodlala rozvíjet lásku telefonicky a poštou. Šlo to snadno, žel jen po krátký čas. Pak si našel jinou.
Třicetiletou známe od Balzaka, a já spíš chválím ženu k čtyřicítce:Ještě nás horkou letní krásou láká, podzimním zrakem hledí však už břitce.Neloví hejsky na šarm z operety, nehledá lehký úspěch v sex-appealu.Kyselých hroznů dost poznala s léty. Nalezneš u ní zralý cit a sílu.Rozum jak šavli nestoudně má nahý, je jí vše jasné bez rozvleklých řečí, instinktem vlčic rozeznává záhy, i sebemenší zápach nebezpečí.— Ilja Selvinskij „Femme de Quarante Ans“
Bylo to těžké, ovšem do kláštera jsem přeci jen nevstoupila. Po období truchlení opět vyšlo slunce. Potkala jsem svého prvního manžela. Vzali jsme se a narodil se syn. Mateřskou jsem končila pozvolna, soukromá výuka angličtiny pro to byla optimální. Krátce po mateřské jsem vyhrála konkurz na pozici Communication and Interior Design Manager pro švédskou firmu IKEA. Byla jsem pyšná. Vyhrávat se ale nedá stále, vždyť to znáte. Pan Úžasný přestal být úžasným, ostatně bylo to vzájemné. Rozvod. Posléze, již v době, kdy bych švédským šéfům mohla zazpívat písničku sedm let jsem u vás sloužil, jsem dostala nabídku přejít na stejnou pozici ve Spojených státech.
I v Brně platí, že nedobře je člověku samotnému a což teprve za mořem. Mám s tím své zkušenosti. S mým tehdy již dlouholetým přítelem jsme se vzali. Do USA jsme přijeli jako, odborně řečeno, doplněná rodina. Já, on a 11letý syn. Byli jsme šťastní, jenže opět se mi vybavuje písnička Jiřího Suchého: Když je radost, přijde smutek. Po třech letech přišla radost: bude nás víc, nebudem se bát Ameriky nic, jsem těhotná, čekáme dvojčata. A vzápětí smutek: těhotenství nedopadlo dobře. Konec byl nevyhnutelný a mimo jiné vedl i k pocitu, že je načase ukončit pobyt v Bostonu, prostě zcela změnit prostředí. Vrátili jsme se.
Konečně nastal čas dotáhnout některé sny z mládí. Bakalářské studium psychologie jsem započala na Masarykově univerzitě, kde jsem absolvovala dva roky studia. Moji o dvacet let mladší spolužáci vyjížděli tu tam, tu onde díky Erasmu. Já si našla studium na britské The Open University. Brněnské kredity se mi započítaly a posléze jsem se stala jejich bakalářem. Rozhodla jsem se pokračovat ve studiu psychologie a to v angličtině. Přijali mě na obor Klinické psychologie a poradenství filadelfské University LaSalle, kde jsem se stala jejich magistrem. V následujícím roce mi bylo studium nostrifikováno Masarykovou univerzitou.
Svůj pracovní čas dělím mezi poradenskou psychologickou praxi a aplikovanou psychologii ve firemní sféře.