První pomoc
Judo proti negativním myšlenkám:
Postup je převzat z doporučené literatury uvedené práce Jána Praško a kol.: Při zpochybňování negativních myšlenek se sami sebe u každé konkrétní, negativní automatické myšlenky ptáme:
- zda je užitečná a praktická
- na kolik jí věřím (v procentech)
- co svědčí pro ní a co proti ní
- nakolik je přehnaná a nakolik je pravdivá
- jaké jsou alternativní způsoby hodnocení situací
- mám-li vlastní schopnosti situaci čelit a zvládnout ji
- Dodávám, že poslední položka je nejnáročnější – „bude líp!“
Tipy, jak se zbavit negativismu:
Sedneme si, zhluboka dýcháme a představíme si myšlenku, která nás trápí, jako nějaký tvar. Obvykle si lidé představují lichoběžníky různého typu, velké či malé koule, nebo dokonce tmavé škaredé oblaky.
Když máme tento tvar zakotvený v mysli, pokusíme se ho zlikvidovat. To znamená, že sedíme a silou mysli tento tvar pošleme do zemského jádra. Nejdříve projde zeminou, pak skálami a dostane se do zemského jádra s mnoha tisíci stupni Celsia. Představujeme si, jak červená láva postupně naši škaredou myšlenku ztělesněnou do tvaru pohlcuje, sedíme, dýcháme a necháme mysl „makat“.
Je dobré si na podobný rituál vyhradit místo a stejný čas, pokud chceme likvidovat něco, co nás trápí dlouhodobě. Tuto metodu se však pro dosažení pocitu úlevy doporučuje opakovat po dobu tří týdnů.
Takto lze pracovat i s nárazovým stresem – před důležitou schůzkou si udělejte dvě minuty čas a zatočte se stresem stejným způsobem jako u příkladu výše.
Netrýzněte se za chyby, kterých jste se dopustili
Pokud budete své neúspěchy považovat za klíčové a za příčinu svého nezdaru, s největší pravděpodobností se zhroutíte. Vizte v nich lekce a příležitosti, jak se stát lepším. Jedině tehdy vás nepoloží na lopatky, ale budou odrazovým můstkem pro nové výpady vpřed.
Mindfulness
je zajímavé judo proti sebetrýznění. Požaduje věnovat nehodnotícím způsobem pozornost aktuálnímu okamžiku a tomu jak jej prožívám. Klidně pozorujte (jako na projekčním plátně kina) své chmury leč nehodnoťte jejich aktuální představení. Na probíhající emoci nenabalujte negativní myšlenky. Soustřeďte se na dýchání… vydýcháte to špatné a bude líp.
Minimax aneb minimalizace představ maximálních katastrof
Jde o variantu první pomoci v krizové situaci. Základním východiskem je přístup: „No a co?“ Nevadí, každému se občas něco nepovede. Dále postupujeme následovně:
- Co se skutečně stalo?
- Je to (jen) moje chyba?
- Mohu to „ustát“ – zvládnout to a vyrovnat se s tím?
- Co musím a co mohu učinit proto, abych situaci zvládl?
- Co dobrého mi situace může přinést?
- Neříkejte předem „nic“ – vše zlé může být k něčemu dobré
- Co udělám když….? Jak mohu a budu konkrétně reagovat na vzniklou situaci?
Vyzkoušejte ku zklidnění např. meditaci všímavosti (mindfullness), která má mnoho prokázaných pozitivních účinků. Spočívá v prostém soustředění na prožívaný přítomný okamžik. Americký biolog Jon Kabat-Zinn, který je jedním z nejznámějších hlasatelů mindfullness v západním světě, doporučuje jako nejjednodušší pomůcku k tomu, jak se odpoutat od rušivých myšlenek a dostat se do přítomnosti, soustředit se na vlastní dech.
Neurotické pocity méněcennosti
jsou tzv. mindráky jež se vymknou kontrole. Místo snahy po kompenzaci podporují pasivitu. Postižený je na svůj – ať již smýšlený nebo skutečný problém zvýšeně citlivý. Zveličuje jeho rozsah i dopad. Domnívá se, že většina lidí v jeho okolí na první pohled vidí, jak se nedokáže vyrovnat se svým trápením. Přemýšlení o vlastních nedostatcích mívá nutkavý charakter. S mírnou nadsázkou „stále myslí jen na to samé“. Jde o úvahy neřešitelného začarovaného kruhu. Vznikají pseudologické řetězce vlastních myšlenek. Např.:
- Trápí mě (studenta střední školy) dejme tomu můj nemoderní mobil?
- Nevážím si proto sám sebe, připadám si méněcenný ve srovnání s druhými spolužáky.
- Ti nade mnou již dávno zlomili hůl. Považují mě za méněcenného.
- Já se jim nedivím, naopak – vše je jasné a jedno zapadá do druhého.
- Jsem nula a nikdy se to nezmění.
Otázku hodnou legendárního dilema zda byla první slepice nebo vejce najdeme i zde. Vyvolávají takové myšlenky neurotické pocity méněcennosti nebo je tomu naopak? Primární jsou pak ony pocity?
Pravděpodobně je „vše jinak“. Třeba i podvědomé negativní pocity vytvářejí úrodnou půdu mj. i pro vznik katastrofických myšlenek i životních scénářů. Samy o sobě, osamoceně, nejsou zde příčinou ani následkem. Souvislostí je víc.
Vše dohromady omezuje životní aktivitu, šance, spokojenost, prosazení, iniciativu i partnerské a někdy i přátelské kontakty s druhým pohlavím. Vznikají tzv.soukromé teorie osobnosti vysvětlující jejich vznik nejrůznějšími handicapy. Pro ilustraci: Cítím se bídně protože nemám dítě (maturitu, práci, chlapa, ženskou, o 2o kg méně, auto, tetování… chybějící dopište, přebývající škrtněte). Po té, co se přání třeba i zázračně vyplní, údajná příčina se přesune jinam.
Co s pocity méněcennosti?
- Nesnažit se nikomu tedy ani sobě dokazovat svoji hodnotu. Vědět, že je prostě mám, stejně jako kterýkoliv jiný člověk na světě. Nikdo mi jí nemůže vzít.
- Vědět, že nemusím být ve všem jednička, aby mě okolí mělo rádo.
- Změnit okolí. Jít tam kde mě nemají zaškatulkovaného jako tvora k ničemu.
- Umět říci ne lidem, kteří vás honí k velkému úsilí o získání cílů o něž vlastně ani nemáte zájem.
- Neužírat se tím, že si život neužívám.
- Osvobodit se od své utrápené mysli, své myšlenky jen pozorovat, uvědomovat si je, ale neztotožňovat se s nimi.
- Říci si: “Nejsem o nic lepší nebo talentovanější než ostatní, jen dávám problému daleko víc času než ostatní“.
- Uvědomit si, že každý člověk má své lepší i horší stránky a brát se takový jaký jste.
- Brát lidi takové jací jsou.
- Nemít pro sebe vysoko posazenou laťku.
- Neklást na sebe neúměrné nároky, to se jen přesvědčujeme, že neumíme i tam kde vynikáme.
- Nehledat na druhých lidech právě ty klady jež nemáte a netrápit se, že je nemáme.
- Hledat svoje klady a předem si neříkat, že žádné nemáme.
- Uvědomovat si svoji jediněčnost.
- Ignorování urážek.
- Obklopit se lidmi, kteří mě podporují.
- Jsme tím s čím se ztotožňujeme; věřit v sebe sama…
Mnohé zde uvedeného může inspirovat přinejmenším k otázkám
- Co přesně chceme udělat, oč usilujeme?
- Kdy s tím začneme?
- Jaký postup zvolíme?
- Jaké jsou možné překážky, nač si musíme dát obzvlášť pozor?
- Zvládneme to sami? Pokud ne:
- Čí pomoc a podporu budeme potřebovat?
- Co nám to přinese, proč to vlastně děláme?
- Jak se odměníme za své usilí ?
„Chválit se musíme sami. Tuhle práci za nás nikdo neudělá“
Citát Járy Cimrmana je hluboce pravdivý. Časté je podceňování toho co jsme udělali správně a přeceňování naopak toho co se nepovedlo. Všímejte si toho, co jste zvládli, dosáhli, stihli, dokázali, i když jde třeba o zdánlivé samozřejmosti. Namátkou např. přijít včas do práce – samozřejmost, že mnohým se to nepovede a vám se povedlo, tak si to zapište. Zvláště při pozitivním vývoji lze porovnávat počet O. K. činů v jednotlivé dny. Kladné ocenění zaslouží i pokus o něco dobrého. Každému se něco občas nepovede, alespoň jste to zkusili.
Obecně k prevenci úzkostných poruch patří mít někoho blízkého, s nímž mohu své obavy sdílet, mít vypracované techniky vyrovnávání s náročnými situacemi, umět relaxovat, věřit v Boha, mít pravidelný režim a správnou životosprávu (nepít moc alkoholu) a fyzický pohyb. Někdy však ani to všechno nestačí, protože strach či úzkost mají i svou dědičnou komponentu a ve své zranitelnosti vůči nim se mezi sebou velice lišíme. Nadějí však je, že lze navštívit odborníka a podstoupit psychoterapii nebo i správnou psychofarmakologickou léčbu.
Relaxační techniky
V tomto směru je klasikou Autogenní trénink J. H. Schultze.
První zmínku o něm publikoval autor roku 1926. Velmi atraktivní novinkou v nabídce pomůcek k nácviku AT navíc nabízenou zdarma je Multimediální učebnice AT pro sportovce autorek L. Kovářové za konzultací E. Radové. Nabízí jak obvyklou, tak i zkrácenou verzi základního stupně v modifikacích na různé sportovní aktivity. Pomoci může i nesportovcům.:
Dostupné na http://www.ftws.cuni.cz/eknihy
Rychlé uvolnění
Začínáme nejlépe vleže. Je ale možno takto působit i v sedu, nejlépe v pohodlném křesle. Zavřeme oči, klidně a pravidelně, spíše hluboce dýcháme. Hloubka dechu má být především pohodlná. Ne tak, jako dýcháme u lékaře, jež nás poslouchá fonendoskopem. Při každém výdechu vnímáme oporu, „zakotvenost“ na podložce. Uvědomujeme si, že nejsme „ve větru se klátící“. Máme se o co opřít. Imaginativně si lze vyvolat představu svého těla jakoby klesajícího hlouběji a hlouběji do podložky. Posléze již dýcháme běžným způsobem a uvědomujeme si pocit uvolnění. Délka trvání: kolem deseti minut.
Paradoxní intence: vysmějte se strachu
V metodě, jejímž duchovním otcem je V. E. Frankl, jde především o změnu postoje, vytvoření odstupu od problému, jemuž se vysmějeme, místo abychom se pod jeho tíhou hroutili. Byť jen pomyslný smích nahradí úzkost a strach. Je to princip paradoxu – snaha uniknout strachu ho posiluje. Naopak nadhled, s nímž si jej v maximálně vyhrocené míře představujeme, mu brání.
První reakce na doporučení postupu v souladu s paradoxní intencí bývají záporné. To ve smyslu: „Já z toho mám hrůzu a vy mne nutíte, abych si to přál.“ Nevadí – je nutno sama sebe přesvědčit, že strach, eventuálně špatné vzpomínky zmizí, pokud se jim umíme vysmát.
Vnitřní senzitizace
Mnohé postupy vyžadují spolupráci s psychologem. Namátkou opakovaný rozhovor o tom, co klientovi vadí, jaké příznaky jej trápí. Následně je nacvičena relaxační technika. Vhodný je například autogenní trénink, kdy dojde k imaginaci příznaků či vzorců chování, které chceme odstranit. Klient si uvedené představuje po dosažení relaxovaného stavu.
Klient si představuje, jak představy zvládá, jsou vlastně zbytečné, obejde se bez nich. Může je zahnat, vyměnit za jiné. Říká si: „Klid, klid, jsem v pořádku, zvládám to.“ Místo nepříjemných pocitů se soustřeďuji na klidný výkon. „Jsem OK.“
Vnitřní posilování
Jde o poměrně drsnou techniku pracující s katastrofickou představou neúspěchu, problému, toho, jak vše špatně dopadne. Co strašného se stane. Vše přeháníme do absurdna. Tak dlouho… až nám přehnané obavy přijdou k smíchu.
Vnitřní modelování
Postup jako by byl inspirován rčením „Kdo umí, dělá, kdo neumí, učí“. Představujeme si někoho jiného s obdobnými negativními myšlenkami, jaké dobře známe u sebe. Tím je navozen určitý odstup od nepříjemné situace. Radíme dotyčnému, co by měl udělat, aby nepříjemné pocity zvládl. Posléze mu to předvedeme.
Autosugesce – důležité formulky
Historicky nejstarší a zřejmě i nejslavnější je v dané sféře ego posilující formule psychologa, lékárníka i léčitele Émile Couého (1857–1926): „Každý den a v každém směru se cítím lépe a lépe.“ Měla být pronášena v bdělém stavu vždy ráno a večer při ulehnutí na lůžko. Vhodná by ovšem dnes byla zejména pro osoby, které by se opravdu každý den takto cítily, a to ve všech směrech. Obávám se, že jich mnoho není. Raději si proto v duchu a preventivně říkáme například: „Klid. Zvládnu to! Vím, co dělám a proč to dělám.“ Podobnou sugescí je možné reagovat i na nepříjemné myšlenky.
Pozor i na pravý opak. Pseudoformulkou může být i namátkou: „Nic nemá smysl. Všechno je špatně. Lépe už bylo.“ Účinnost v negativním směru je značná. Svým způsobem i zaručená.
Formulky – ty kladné – jsou důležitou součástí sugestivního posílení k dosažení cíle. Cvičíme je jednak nárazově – pokud je třeba, ale i pravidelně – jak ráno, tak i večer. V onom druhém případě po probuzení opět zavřeme oči, soustředíme se na klidný, hluboký dech. Ruce leží volně podél těla. V duchu si několikrát po sobě opakujeme, co chceme v daný den dosáhnout. Nejde samozřejmě o pouhý výčet rutinních úkolů, ale o zásadní ladění směřování k cíli. Např.: „Tento den chci prožít v klidu, zdraví a pohodě. Zvládnu to!“ Jiná sugesce zní: „Uvolním se a přestanu se bát. Tréma je zbytečná. Žádné vážné nebezpečí mi nehrozí.“
Jinak třeba: „Žádné strachy, v životě mě čeká ještě hodně dobrého.“ V nemoci např.: „Chci se uzdravit a dokážu to.“ Cvičíme-li před usnutím, je vhodnou formulkou např.: „Uvolním se, budu klidně spát a ráno se probudím s dobrou náladou.“
Kladné přeznačkování a „pochválení sebe sama“
V každé nepříjemnosti lze najít prvky něčeho pozitivního. V pozitivním přeznačkování jde o výměnu deprese a rezignace za aktivitu s důrazem na onu novou výzvu. Prostě hledat to, v čem je „všechno zlé“ k něčemu dobré. Na dobré se v myšlenkách zaměřit.
Požadavek pochvalování sebe sama je opak nadměrné přísnosti. Zvnitřnělý hlas všech možných a často i nemožných vychovatelů nám totiž často namluvil, že jsme nemožní. Měli bychom dělat i snažit se víc a lépe. Možná namítnete: Dobrá, ale jak to souvisí s minulými nepříjemnými prožitky? Inu souvisí. Tak se vyvolává úzkost. Ta je rodnou sestrou deprese i psychického napětí. Ty se pak jakoby „roubují“ na prožité nepříjemnosti.
Podle deklasujícího přístupu – lživě se zaklínajícího skromností a sebekritičností – nemůžeme být spokojeni nikdy. „Mám mnoho chyb, ale s klady a přednostmi, které mám, také dokážu dobře žít,“ je formulka cvičená v kursech asertivity. Použít ji lze i jinde.
Pozitivní pocitovník
Motivace k dobrému výkonu i k pracovní spokojenosti vzniká spíše zpětnou vazbou než silou vůle či jiným příkazem. Úspěšné zvládnutí jednoho úkolu motivuje k pozitivní práci na úkolu dalším. Paměť může být ošidná. Stojí za to si třeba do diáře zaznamenat úkoly, jež jsme úspěšně zvládli a občas se záznamy ex post probírat. Prostě občas si vzpomenout jak nám bylo fajn a jak jsme se – oprávněně – cítili užiteční.
Proti únavě, aneb „Expresní povzbuzení“
Tato hříčka vždy znova překvapí jak dobře, snadno a rychle plní své poslání – povzbudit elán, rozproudit krev a zahnat únavu. Každý z kroků trvá dle vlastní úvahy, leč méně než minutu
1. krok: Dáme ruce dlaněmi k sobě a třeme tak, aby byly teplé.
2. krok: Dlaněmi lehce masírujeme obličej.
3. krok: Prsty jako bychom hráli na klavír – proklepeme vlasy.
4. krok: Palci masírujeme oblast štítné žlázy tzv. jablko.
5. krok: Levou rukou svižně naplácáme nahoru a dolů svoji pravou ruku, přitlačíme, abychom pocítili lehké štípání.
6. krok: Podobně jako krok 5 – pravou rukou plácáme na ruku levou.
7. krok: Podobně jako krok 5 – plácáme levou rukou na pravou nohu.
8. krok: Podobně jako krok 5 – plácáme pravou rukou na levou nohu, vhodné je otevřít okno, eventuálně po cvičení osvěžit obličej studenou vodou.
Nádech – výdech – expresní zastavení – 100% vyloučení hádky
Jsou situace, kdy jsme „rozproudění“ až příliš. Chceme se se zklidnit a obrazně řečeno počítat do desíti než něco podnikneme:
1. krok: „Zaparkujeme“ ruce tj. pravou položíme na kořen nosu a levou na hrudník, zhruba do oblasti plic.
2. krok: Nadechneme se a řekneme: „Nádech“
3. krok: Vydechneme a řekneme: „Výdech“
Kroky dva a tři opakujeme nejméně desetkrát. Několika vrstvený zklidňující efekt spočívá především v tom, že se nelze hádat, vyčítat či jakkoliv jinak mluvit, pokud provádíme krok dva a tři. Samotné střídání nádechu a výdechu má zklidňující efekt… Deset opakování připomíná „počítání do desíti“. I ono brání následným slovním výbuchům. Postup – je – li znám oběma stranám v potenciálním konfliktu lze vnímat i jako sdělení typu: „Je toho na mne moc. Hádat se nechci. Musím to vydýchat“. Jde tedy o určitou formu nabídky ke smíru kombinované s posledním varováním. Trápí vás nepříjemné myšlenky – zkuste jiný postup.
Pomáhají i různá relaxační, uklidňující cvičení.
…a nejde-li o život, nejde vlastně o nic zásadního.
Dýchám (4-7-8) tedy jsem (klidný ať již bdělý nebo spící)
Andrew Weil psychiatr doporučuje nadechovat se nosem 4 sekundy,zadržet dech 7 sekund a ústy vydechovat 8 sekund. Usnadní to nejen usínání. Pomáhá to i v bdělém stavu kdy nechceme reagovat zbrkle.
Výdech relaxuje svaly. Na náladu mají vliv podněty z prostředí i z našeho nitra. Důležité jsou smyslové vjemy. S trochou úsilí se lze postarat alespoň o kladné zrakové, sluchové, hmatové i čichové podněty a vjemy. Např. pohled na to, co v nás vyvolává pocit krásy, libosti a uspokojení, příjemný dotyk, pohlazení. Tato linie vede až třeba k dobrému jídlu a pití. Stisk ruky uklidňuje. Přiměřená aktivita odhání chmury. Nuda je naopak přivolává. Rozličných protistresových postupů jsou popsány stovky, možná i tisíce. Z onoho nepřeberného množství nabízím tři plus jeden – bonusový:
Stokrát malou radost
Stokrát ročně je zhruba dvakrát do týdne. To je minimální, zaručeně povzbuzující frekvence pro zajištění tzv. malých radostí, tj. něčeho, co přece jen vybočuje z běžných zvyklostí. Návštěva přátel, kina, divadla, kochání se květinou nebo obrazem, poslech hudby – samozřejmě poslouchat jinak než coby pouhý zvukový šum, zaplavat si, zajít do botanické zahrady, do restaurace, knihomol půjde do antikvariátu. Milovník pohybu se půjde zaběhat nebo zacvičit.Zmíněnou „malou“, často ošem spíše velkou radostí může být i jídlo. V depresi se sice obvykle spíše hubne leč může tomu být i naopak.
Virtuální procházka
Jde o záležitost velmi nenáročnou a příslovečně levnou. Na chvíli zavřeme oči, pohodlně se usadíme nebo si lehneme a ve svých představách vyrazíme na procházku příjemnou krajinou. Může to být kraj, který znáte a v němž je vám dobře. Může jít i o krajinu vysněnou. Zážitek lze doplnit i představou slunečního světla, příjemného tepla, šumění vody-poslouží potůček i moře. Trvání několik minut
5 minut relaxace
Osprchujeme se. Mimo osvěžení a vlastní očistu jde o symbolické zbavení se různých škodlivin. Obrazně řečeno „bláta jež se na nás nalepilo cestou“. Najdeme klidné místo, kde nebudeme rušeni. Pohodlně se usadíme nebo ještě lépe uložíme. Několikrát se se zavřenýma očima zhluboka ale klidně nadechneme a vydechneme. Nádech je symbolicky vnímán jako příliv životní síly a elánu. Výdech obdobně je odstraněním škodlivých látek a vydýcháním nepříjemností. Myšlenky při tomto cvičení necháváme volně plynout. Jak přišly, tak také odejdou. Oči jsou zavřené, nemyslíme na nic. Svět kolem nás je v tuto chvíli jakoby lhostejný. Po dejme tomu 3-5 x provedeném nádechu a výdechu otevřeme oči, protáhneme se. Život pokračuje přece jen lépe, než jak se jevil před chvílí.
Řvoucí lev
Vsedě natáhneme ruce, dlaně směřují k zemi. Vyplázneme jazyk, napneme obličejové svaly. Oči jsou maximálně otevřené, brada se blíží směrem k hrudníku. Následuje několikrát nádech a výdech. Výdech doprovází bezesmyslný výkřik – ha, ba, uf, pr, he – dle nálady.
Těžce potlačované emoce, pohybující se někde mezi vztekem, pocitem zmaru a zklamáním tento cvik pomáhá „vykřičet“ a tím odreagovat. Podobný výsledek nastává u mnohých lidí i po použití nadávek a vulgarismů. Nic proti jejich „léčebnému“ použití – ovšem v privátním soukromí. Dbáme na to, že „i stěny mohou mít uši“.
Jak si můžeme sami svoji psychickou odolnost zvyšovat?
Problémy nejsou apriori cosi, co by být nemělo a co je špatně. Je to výzva se něco nového naučit, na čem můžu povyrůst. Další důležitá věc je nesnažit se všechno umět rozlousknout co nejrychleji a nejsnadněji. Někdy musím nasbírat zkušenosti, trpělivě krůček po krůčku, abych pak dané věci mohla být schopná vyřešit. Viz „jak se krájí salám“. Vlastní nespokojenost bývá vnímá jako něco špatného: Např. nerozumím si s dětmi, to znamená, že jsem špatná máma nebo mám divné děti. Něco mi nejde, znamená to, že jsem neschopná a nešikovná. Nespokojenost je ale normální věc, je to motor, který nás táhne dál.
Pozor na „RADY OD JEŽIBABY“
Termín „rady od ježibaby“ je užíván v transakční analýze pro vymezení nadměrně zobecňujících, rádoby dobrých rad. Svými důsledky nás vedou do psychického pekla. Zmíněné označení a vymezení lze využít i jinde než v TA. Albert Ellis ve své racionálně-emotivní terapii spojoval dva základní aspekty lidské psychiky – rozum a city. Za příčinu většiny psychických potíží, zejména těch, jež souvisejí s podceňováním se, úzkostí a neschopností prosadit svá práva, považuje poplatnost iracionálních myšlenkových vzorců. Jde o přesvědčení, často vytvořené manipulacemi s dítětem ve výchozí rodině a upevňované postupně různými vychovatelskými osobnostmi. Člověk je od autorit přijme za své a nechává je působit autosugescí. Jejich záludnost spočívá nejen v obsahu a v mnohdy i ne zcela vědomém působení, ale i „v balicím papíru ze supermarketu s morálkou“. Na první pohled totiž působí jako výkvět morálního přístupu tolik potřebného v současném leckdy amorálním světě. Morálky je v nich ovšem asi tolik jako v reklamě zmíněného supermarketu. „Vyhladí vás“ hlazením frázemi o nezbytnosti zodpovědnosti a za druhé, o tom, že vrcholem lidství je schopnost sebeobětovat se a chybovat se nesmí. Mezi typické myšlenkové vzorce v úvahách, posléze v myšlenkách různě rozváděné, kombinující s jakoby se vzájemně potvrzující patří např.:
„Je nezbytné, aby mě měli všichni lidé v mém okolí rádi.“ Hodnotným člověkem mohu být, jen pokud budu pracovitý, výkonný a úspěšný. Za chybu musí přijít trest. Nelze se trvale tolerovat, že některé věci či lidé nejsou v pořádku. Život je samé trápení. To nemohu změnit k lepšímu. Je nutno být stále ve střehu před nebezpečím. Kdo uteče, vyhraje. Sám nejsem nic. Potřebuji oporu a ochranu. Minulost ovlivňuje v lidském životě nejen přítomnost, ale i budoucnost. Je mnohem lepší starat se o ostatní, než jen o sebe. Každý problém má jedno správné řešení. Dobrý, lidsky kvalitní člověk nechybuje. Autority jsou autoritami, protože jsou moudré. Když budu myslet sám na sebe, nikdo mne nebude mít rád. Starším a zkušenějším lidem se musím podřizovat. Jasně projevovat svá přání je egoistické. Vhodnější je naznačit a lidé se již dovtípí co a jak. Je nutno usilovat o to být vždy perfektní a dokonalý. Hlavní je snaha. Dobrý výsledek, po patřičné snaze, se dostavit musí. Pochopit a porozumět druhému znamená mu i vyhovět. Štěstí a spokojenost si musí člověk zasloužit. Když se budeme výše zmíněnými zásadami řídit, dobře se nám povede.
Pozor! Všechno je jinak. Když se budeme výše zmíněnými zásadami řídit, dobře se nám nepovede. Pokud chceme řídit vlastní život tak, aby se mohl plně rozvinout, je i umění uvolnit se z pout těchto mylných a jako výkvět pozitivních charakterových rysů leckdy prezentovaných postojů. Cest jak to učinit je celá řada. Pokud bych měla některé z možných hodnotit známým vzorcem „úspěšnost kontra cena“, pak právě asertivita vychází velmi dobře.
Kdo hledá najde aneb „já jsem OK svět je OK“
Každý večer vzpomeneme alespoň na tři dobré věci, jež se onoho dne udály, tj. co se nám povedlo, z čeho jsme měli radost, co vyvolalo dobrý pocit, „bylo OK“, co bychom rádi prožili znovu. Zapište to. Vznikne soukromý zápisník „Dobroděj“. Používáme jej jako povzbuzení k zažehnání špatné nálady. Četba může navazovat na předchozí relaxační cvičení. Samozřejmě nečekáme zázraky, stačí maličkosti. Během dne se nenecháme uštvat pocitem „za chvíli bude večer a já mám teprve jednu (nemám žádnou) radost. Někdy se opravdu ne (z)daří. Nevadí, každému se občas něco (nějaký den) nepovede a zítra bude lépe. Nicméně dobré se snažíme zapamatovat resp. vzpomenout na ně a uložit si je do paměti již „před večerem“.
Varianta pro pokročilé: Místo vstupu do myšlenkového „muzea křivd“ v duchu probereme ony dobré věci ještě jednou. Ptáme se sami sebe např.
Proč (díky čemu) se povedlo to co se povedlo? Přivolali jsme kladný zážitek svým chováním? Bránili jsme se kladnému zážitku a proč? Co můžeme učinit proto, aby se kladné zážitky opakovaly?
Podobný rozbor má smysl u osob jež z něj dokáží vytěžit zajímavou, kladnou informaci. Než sám sebe utvrzovat v pochybném mínění typu „je to všechno divná náhoda, „jednou jsem dole, po druhé ještě níž“ pak jej raději neděláme. Zůstaneme jen u pozitivního sběru.
Partnerství
Dělej co funguje, nedělej co nefunguje. Když to nefunguje, dělej něco jiného.
— Steve Shazer
Zklamání je normální
První krize takřka zákonitě „napadá“ manželství někdy mezi třetím až sedmým rokem společného soužití. Má tisíc podob a v zárodku všech je pád růžových brýlí z očí. Ti dva si náhle připadají okoukaní, začínají se v manželství nudit. Nikoho už nenapadne „střihnout“ si dopoledne osvěžující sex na kuchyňské lince.
Druhá vývojová krize se připlíží nenápadně tak kolem dvacátého roku společného soužití – a důvodem bývá deziluze.
„Ve středním věku se skoro zákonitě dostaví zklamání. Naše ambice totiž bývají větší. Člověk srovnává romantické ideály se skutečností a s hrůzou zjišťuje, že z nich zhola nic nezbylo. Třeba ho zklamaly děti nebo se mu nedaří v práci. Chátrající partner už ho nepřitahuje. Je třeba vědět, že být zklamán v životě je úplně normální,“ zdůrazňuje psycholog Tomáš Novák.
Během soužití ale přichází i celá řada jiných krizí a bylo by škoda hned při prvních problémech brát útokem rozvodový soud. Jak se zachovat při těch nejčastějších kalamitách, na nichž manželství často ztroskotají, vám poradí tři odborníci – psycholog, psychiatrička a mediátor.
Mluviti zlato
Mluvte s ní ( s ním), pojmenujte své pocity. Vztahům škodí zeď mlčení.
Neurážet
Vztahy ničí i neustále obranný projev („Venku sněží.“ – „No a můžu snad za to?“) a devalvace („Jak tě může bavit taková blbost, jsi nemožnej.“)
Nesvěřovat všechno
Nerozebírejte dokola manželský vztah („Ty už mě tak nemiluješ!“). Nepropadněte iluzi, že musíte být za každou cenu upřímní a rozkrýt všechna tajemství.
Každý trochu po svém
Ve starším věku se dohodněte na větší nezávislosti a autonomii. Rozvíjejte osobní zájmy. Zkuste něco netradičního: výlet do exotické země, seskok padákem.
Zkuste jeho pohled
Snažte se být empatičtí, vcítit se do role partnera a jeho pohledu na věc.
Šetřete kritikou
Vztahy ničí kritičnost. Kritika snad může zafungovat jako prostředek změny, aniž ničí vztah, jen pokud je zachován poměr sedm až devět ocenění ku jedné kritice.
Domluvte si řád
V mladším věku se zaměřte na chod domácnosti (kdo vyzvedne děti ze školky, kdo nakoupí…) a domluvte se na jednotném výchovném cíli. Taky v tomto období budujte kariéru.
Řešení se najde
Uvědomte si, že být zklamán v životě je úplně normální. Postihuje to i ty nejšťastnější dvojice. Nepropadněte pocitu, že se hroutí svět. Většina věcí se dá vyřešit. Pokud sami nebudete vědět, kudy z toho ven, nestyďte se dojít za odborníkem.
Když se krizi nepodaří ustát
1: Nejvyšší rozvodovost se objevuje v první polovině středního věku, tedy mezi 5. až 10. rokem manželství.
2: Kromě rozdílnosti povah a zájmů je nejčastější příčinou rozvodu nevěra.
3: U manželství delších 15 let jde převážně o nevěru mužů. Právě nevěra muže je důvodem, proč ženy mezi 40 až 50 lety podávají častěji žádost o rozvod.
4: Podle výzkumu se po zjištění nevěry 41 % párů rozešlo, dalších 44 % párů si ji nedokázalo odpustit a jen 15 % párů po čase obnovilo pěkný manželský život.
5: Nejhůř děti snášejí rozvod ve věku asi od 8 do 12 let, tedy před pubertou.
6: Nejlevnější rozvod stojí 1 000Kč – to je cena kolku na žádost o rozvod. Pokud využijete právníka, rozvod bude mnohem dražší.
7: Návrh na rozvod podávají v 68 % případů ženy